Guillaume Apollinaire

Guillaume Apollinaire (výslovnost [ɡijom apɔliˈnɛʁ]; vlastním jménem Wilhelm Albert Wladimir Alexandre Apollinare de Kostrowitzky, 26. srpna 1880, Řím – 9. listopadu 1918 v Paříži) byl francouzský básník, dramatik a anarchista polského původu. Jeho matka, rozená Angelica Kostrowicka, byla polská šlechtična, narozená blízko Nowogródek (nyní v Bělorusku). Jeho otec je neznámý, ale podle dohadů to mohl být Francesco Flugi d'Aspermont, švýcarsko-italský aristokrat, který z Apollinairova života záhy zmizel. Dětství strávil v Monaku, později žil v Paříži. Roku 1911 byl po nějakou dobu uvězněn ve věznici La Santé pro podezření z krádeže fénických sošek, v době aféry týkající se krádeže Mony Lisy. Bojoval v první světové válce, u dělostřelectva (45.baterie/38. pluk) jako seržant a u pěchoty (6. rota u 96. pěšího pluku) jako podporučík, kde byl raněn, a trepanován pod chloroformem. Po rekonvalescenci působil v zázemí u odboru pro styk s tiskem, a byl povýšen do hodnosti poručíka. Roku 1918 se oženil. Zemřel na španělskou chřipku. Je zakladatelem několika časopisů (např. Ezopova hostina, Pařížské večery, Moderní literatura a Imoralistická revue). Byl jeden z nejpopulárnějších členů Montparnasské umělecké komunity v Paříži. Jeho přáteli a spolupracovníky byli Pablo Picasso, Max Jacob, André Salmon, Marie Laurencin, André Breton, André Derain, Blaise Cendrars, Pierre Reverdy, Jean Cocteau, Erik Satie, Ossip Zadkine, Marc Chagall, Marcel Duchamp a další. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní francouzské poezie. Ve svých dílech propagoval avantgardní malířství (působil i jako jeho kritik) – především kubismus. Jeho básnické sbírky Alkoholy a Kaligramy se staly mezníkem ve vývoji francouzské poezie a vytyčily cestu modernímu umění, které vycházelo z nové skutečnosti a z nových životních pocitů na přelomu 19. a 20. století. Ve svých básních spojil tradici francouzských šansonů, německých romantických písní a okultní inspirace. Pojem krásy rozšířil i na moderní techniku, vrátil poezii její smysl pro tajemno, obohatil verše kultem každodenní krásy a estetického dynamismu. Na základě volné asociace představ, otevírající cestu surrealismu, vytvořil novou skutečnost, kde se hroutí dosavadní hranice světa možností a prolínají se jednotlivé druhy umění, přítomnost a minulost, sen a realita. Pomocí nového lyrismu své poezie usiloval zejména o zlidštění světa a jeho osvobození z konvencí. Jeho verše se staly strhující oslavou života a velikosti člověka. Dnešními literárními vědci jsou jeho básně označovány za kubofuturistické – spojují totiž prvky kubismu a futurismu: uvolnění struktury básně (nikoli však její úplné zrušení), odstranění interpunkce, dynamika, polytematičnost, spojování představ na základě asociací, …