Jaroslav Vrchlický

Profesor Emil Frída, Dr.h.c., uměleckým jménem Jaroslav Vrchlický (17. února 1853 Louny – 9. září 1912 Domažlice) byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel.Pocházel z Loun, jeho otec byl kupec. Dětství strávil v Ovčárech u Kolína. Měl zde strýčka, který byl knězem. Gymnázium studoval ve Slaném (od roku 1862), Praze a Klatovech, po jeho ukončení (1872) studoval, na přání rodičů, bohosloveckou fakultu. Záhy však, již v roku 1873 přestoupil na filozofickou fakultu v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal. Pseudonym pro něj vymyslel jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer, když spolu ještě jako studenti navštívili na jaře rozkvetlé údolí říčky Vrchlice u Kutné Hory a on byl unesen nádhernou jarní scenérií. Používal slova pábit, když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech (Pábitelé). Na studiích se seznámil s Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům). Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli-Laderchi v Meranu v Itálii. Po svém návratu působil jako učitel a roku 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát. V roce 1901 ho, spolu s Antonínem Dvořákem, císař jmenoval členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni, zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, člen tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Od roku 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Univerzitě Karlově, byl členem České akademie věd a umění. Byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho sbírky a dramata jsou poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze, ale někdy tyto tvary působí podivně a nehezky. Pozdější generací (generace 90. let 19. století) byl velmi kritizován až odsuzován. Proti jeho dílu vystoupili například také i o tři roky starší Tomáš Garrigue Masaryk, jenž Vrchlického uznával jako dobrého překladatele a F. X. Šalda. Až další generace básníků (Dyk, Blatný, Seifert) si uvědomila kvalitu jeho díla básnického a nyní je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků. Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se vyrovnala evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva a pokoušel se o sbírky zachycující jeho vývoj. Vycházel z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antice.