George Bernard Shaw

George Bernard Shaw [Šó] (26. července 1856, Dublin - 2. listopadu 1950, Ayot St. Lawrence, Anglie) byl anglický dramatik, prozaik a esejista irského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Život Shaw pocházel ze staré, ale dosti zchudlé protestantské rodiny. Jeho otec byl neúspěšným obchodníkem s obilím, stal se z něho alkoholik a nestaral se o synovo vzdělání. Shaw brzy poznal praktický život, protože se již od patnácti let musel sám živit (pracoval jako úředník v dublinské realitní kanceláři). Jediný pozitivní vliv na něj měla jeho matka, která se věnovala hudbě. Roku 1873 opustila manžela a odjela se svým učitelem zpěvu do Londýna, kde začala zpěv sama vyučovat. Roku 1876 přijel Shaw do Anglie za matkou a nevrátil se do Irska dalších třicet let (a to ani na otcův pohřeb). Psal články o hudbě do časopisu The Hornet (Sršeň) a vzdělával se jako samouk v knihovně Britského muzea, mimo jiné četbou partitur Richarda Wagnera a děl Karla Marxe, jehož myšlenky o třídním boji a revolučním poslání dělnické třídy však nepřijal. Stal se nadšeným propagátorem norského dramatika Henrika Ibsena a od roku 1879 navštěvoval také akce různých filozofických a politických společností. Přednášky amerického ekonoma Henryho George (1829-1897), zejména jeho teorie o vzniku chudoby, jej přivedly k reformnímu socialismu. Založil proto roku 1884 společně s britským labouristickým politikem, ekonomem a publicistou Sidneym Jamesem Webbem (1859-1947) tzv. Fabiánskou společnost (Fabian Society), která šířila teorii fabiánského socialismu. Její členové odmítali násilí, zvláště Marxovy myšlenky o nastolení socialismu revolučním bojem, a připravovali porážku kapitalismu pomocí postupných reforem a parlamentní cestou. V této době se Shaw prosadil jako pronikavý výtvarný, hudební a později i literární a divadelní kritik. Jeho výtvarné a hudební recenze vycházely v londýnském časopise The World (Svět) a v irském nacionalisticky orientovaném časopise The Star (Hvězda), divadelní kritiky psal i pro časopis Saturday Revue (Sobotní revue). Roku 1898 se Shaw oženil s Charlottou Payne-Townsendovou. Bezdětné a vcelku šťastné manželství skončilo roku 1943 Charlottinou smrtí a bylo otřeseno pouze roku 1914 Shawovou láskou k herečce Stelle Campbellové. Shaw se pokoušel rovněž o uplatnění v politice, ale jeho pokusy nebyly nijak úspěšné. Jeho socialistické projevy před volbami do Rady londýnského hrabství roku 1904 odradily většinu voličů. Důsledkem skepse vyvolané událostmi První světové války byla Shawova žurnalistická i finanční podpora komunistické vládě v Sovětském svazu, který navštívil roku 1931. Další jeho cesta vedla roku 1932 do Jižní Afriky a roku 1933 do USA, kde však sklidil velký neúspěch, protože přednášel o znárodnění amerického průmyslu. Na počátku Shawova literárního díla stojí série pěti nepříliš úspěšných románů napsaných v letech 1879-1883, z nichž první čtyři byly nakladatelem odmítnuty a pátý vyšel roku 1884 nejprve časopisecky. Jde o poměrně nezralá díla, vyznačující se však odvážnou útočností a satirickými šlehy. Jejich hrdinou bývá často mladý výtržník, který pohoršuje měšťáky nesentimentální věcností i naprostou neúctou ke společenským konvencím a posvátným hodnotám. Své pravé umělecké pole našel Shaw až v dramatické tvorbě, ve které uplatnil svůj jasný, kritický a ironický intelekt. Stal se zakladatelem moderního anglického dramatu a nejvýznamnějším anglickým dramatikem po Williamu Shakespearovi. Debutoval roku 1892 hrou Domy pana Sartoria, po níž následovala řada vtipných, většinou satiricky přiostřených dramat s náměty dobovými (Živnost paní Warrenové, Candida), historickými (Pekelník, Caesar a Kleopatra, Svatá Jana) či s úsměvným až sardonickým pohledem na aktuální otázky ženské emancipace a na viktoriánské představy společenských tříd (Pygmalion). Své hry Shaw tvořil podle své koncepce tzv. sociálně diskuzní komedie a přivedl na scénu dramatickou debatu, osvětlující ústřední myšlenku hry ze všech stran v náhlých a překvapivých zvratech. Novinkou byly také jeho důkladné předmluvy k tištěným vydáním jeho her, což jsou vlastně eseje o jejich hlavních myšlenkách a obsahují ostrou kritiku viktoriánské morálky a zbídačování člověka. Celým svým dílem Shaw směřoval ke kritickému hodnocení společnosti, kterou vidí pod zorným úhlem palčivých sociálních otázek a svého pokrokového zaměření. Roku 1925 obdržel Shaw Nobelovu cenu za literaturu „…za idealismus i humanitu jeho literárního díla, jehož svěží satira často v sobě zahrnuje osobitou poetickou krásu“ (citace z odůvodnění Švédské akademie) a od roku 1929 je na jeho počest pořádán Malvernský divadelní festival, na kterém byly uvedeny některé jeho pozdní hry. Po smrti své manželky začal Shaw postupně ztrácet zájem o vlastní život. Pracoval stále pomalejším tempem a roku 1950 zemřel v úctyhodném věku 94 let ve své venkovské vile ve střední Anglii v Ayot St. Lawrence, kde žil od roku 1906.