Umberto Eco

Umberto Eco [éko] ( 5. ledna 1932 Alessandria) je italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy 60. let 20. století. Od roku 1971 profesor na katedře sémiotiky na univerzitě v Bologni. Prezident Univerzity San Marino, kde založil International Center for Semiotic and Cognitive Studies.Po maturitě začal studovat práva v Turíně, studia práv ale brzy zanechal a začal studovat středověkou filozofii a literaturu. Doktorát v této oblasti získal roku 1954 na základě disertační práce o estetice Tomáše Akvinského. Jeho první juvenilní práce (poezie - oslavné ódy na Benita Mussoliniho) byly neseny zanícenou profašistickou orientací..., což později sám podrobil osobní kritické sebereflexi... Po ukončení studia se stal nakladatelským redaktorem. Od roku 1956 se podílel na organizování avantgardy, a tím i na vzniku volného uskupení avantgardních umělců, toto uskupení tvořilo základ pozdější skupiny 63. V roce 1959 začal psát pro Verri, kde vedl část věnovanou avantgardě a v tu dobu se rozvíjejícím lingvistickým experimentům. V roce 1962 se oženil s profesorkou umění, Renatou Ramge. Roku 1964 se stal lektorem na universitě v Miláně, ale již o rok později začal působit ve Florencii jako profesor vizuální komunikace. Byl také lektorem naučných knih v nakladatelství Bompiani v Miláně, lektorem estetiky, lektorem na fakultě architektury a profesorem sémiotiky na milánské Polytechnice. Roku 1971 se stal profesorem sémiotiky v Bologni. Dnes učí na své mateřské univerzitě v Bologni, je prezidentem Univerzity San Marino a přednáší často na univerzitách v Miláně, Paříži a New Yorku. Žije převážně u San Marina, kde obývá budovy zrušeného opatství. Z politického hlediska měl dlouho blízký vztah k levici a k italské komunistické straně, což se odráží nejvíc v knize Foucaultovo kyvadlo (viz Josef Šimon, Český klub)s jeho mladičkým komunistickým trubačem vstupujícím svý dechem do kosmické transcendentály budoucnosti i v jeho názorech na katolickou církev a papežství. Postupem času se jeho politické směřování blíží stále více k politickému středu. Protižidovským mystifikační pamfletem Pražský hřbitov ( viz konotace s fašistickým vydáním téměř stejnojmenného paskvilu vydaného fašistickým nakl. Orbis, Praha, 1944) Pražského hřbitova vyvolal opět značnou nevoli Vatikánu a představitlů antifašismu a humanistického anitiminimalistického křídla evropské kultury..., představitelů odmítání antikantovského mystifikačního hedonismus...